Je známým faktem, že před více než sto lety se prostým lidem rodily děti bez záměrného omezení jejich početí. Omezujícím faktorem počtu těhotenství a krátké frekvence mezi porody bylo jen samotné těhotenství, šestinedělí a kojení.
Ženy v manželství měly běžně 8 dětí, méně často 10, zřídka 12 – 13 a téměř výjimečně 15 nebo více. (Jestli chcete vidět rozmnožovací extrém, podívejte se na všechny děti Ignáce Ambrože, bylo jich 22.)
Žena mezi 18. – 30. rokem života byla schopná otěhotnět prakticky okamžitě po svatbě. Pokud její dítě přežilo přibližně dvanáct měsíců svého života, otěhotněla mladá žena plynule s převedením dítěte na stravu. Tak se v tomto období ženě rodily děti přibližně a pravidelně po dvou letech. Pokud ovšem dítě zemřelo po porodu nebo v kojeneckém věku, ženu nechránilo před dalším početím nic a těhotenství bylo v dohledu. Tak mohla žena v tomto mladším období porodit pět až šest dětí do svých třicátých narozenin. Ale pokud její děti umíraly z nejrůznějších důvodů velmi maličké, mohla žena rodit každý rok. Do třiceti let se mohla dočkat i osmi porodů.
Mezi 30. – 40. rokem přicházely děti s rozestupem asi tři roky. Poslední děti se v manželství rodily přibližně do 40. narozenin ženy. Zřídkakdy i po čtyřicítce a téměř nikdy po 45. narozeninách (výjimka potvrzuje pravidlo).
Musím připomenout, že v té době byla velmi rozšířená tuberkulóza a syfilida. Prostý lid měl velmi jednoduchou až chudou stravu. Přesto do rodin chalupníků, rolníků a podruhů přilétali pravidelně čáp i vrána.