Obec Hranice a její první osadníci

18. 11. 1790

Obec Hranice u Nových Hradů (něm. Julienheim, Granitz) leží v okresu České Budějovice a byla založena v roce 1790. Je jednou z nejmladších obcí v jižních Čechách. Před jejím založením se všude na hranických pozemcích rozkládaly lesy. Tuto obec jsem začala prozkoumávat rodopisem od roku 2013, kdy jsem ji „vyvdala“ s rodokmenem mé tchýně.

Na začátku jsem získala základní informace, že maminka mé tchyně pochází z Hranic a Obory (něm. Thiergarten). Zaznamenáníhodný okamžik jsem zažila při cestě proti proudu času, když jsem přišla na to, že matriky Hranic začínají až kolem roku 1790. Kde jsou starší matriky? Patřila snad obec pod jinou farnost? Nikde nebylo nic k nalezení! Jaké bylo překvapení, když jsem nakonec zjistila, že ves před rokem 1790 neexistovala! Žádná obec, žádné knihy! Kdy se vám toto při pátrání poštěstí? Trpělivou prací jsem zjistila, odkud všichni lidé na Hranice přišli, jak byli mezi sebou příbuzní a kolik z nich se stalo předky mého manžela. Více než dekádu trvající pátrání mi rozkrylo osudy všech rodin, které v Hranicích začaly své příběhy psát na konci 18. století. Letos slaví obec 234 let od svého založení.

Můj manžel je sedmou generací v pořadí od generace prvních dětí, které se narodily v Hranicích.

Sepisování rodin jsem započala na „deseti českých chalupách“ a rozšiřuji ho podle čísel popisných nahoru až k německým majitelům.

Pamětní kniha Hranic hovoří…

Buquoyské panství Nové Hrady chtělo zužitkovat zdejší lesy a pozemky a aby bylo pracovních sil, byla zde založená osada, jako se podobné zakládaly i jinde na tomto panství i na panstvích sousedních. Osadníkům, kteří se zde chtěli usadit, dalo panství každé rodině asi 4 jitra (1 jitro = 58 arů) pozemků do „životního“ pachtu. Pachtýři si na najatých pozemcích vystavěli dřevěné chaloupky, nepochybně ze dříví, které bylo na místě a nebo nedaleko. A. Teichl, bývalý správce panství, píše ve svém roku 1899 vydaném (německém) spise „Dějiny panství Nových Hradů“, že hrabě Jan z Buquoy dal v revíru Julienheim, poblíže dolnorakouských hranic ležící rozsáhlé rašelinné bažiny nazvané „Červené blato“ („Rothes Moos“) vysušit, čímž r. 1788 bylo započato zadávání pozemků osadníkům, kteří přicházeli nejvíce z Třeboňska, někteří z Rakous a z okolí Nových Hradů. (Pamětní kniha obce Hranice, krácené)

Původ většiny prvních osadníků

Chalupa č. 1

Jan Paručka (1773 – 1806) byl syn Matěje a Kateřiny Paručkových. Přišel ze Suchdola nad Lužnicí v roce 1797. Jeho ženou se stala Marie Anna Zwettler z Rapšachu v roce 1797. V chalupě číslo jedna se jim narodilo pouze šest dětí, protože Jan zemřel už v 32 letech na koliku. Vdova Marie Anna se znovu provdala za Vojtěcha Vojtu. Zemřela zde v roce 1832 na tuberkulózu.

Můj manžel je s touto rodinou příbuzný jedním sňatkem.

Dnes na místě domu číslo jedna nestojí žádný dům – tím se odlišuje od ostatních „deseti chalup“. Při sčítání lidu v roce 1921 je majitelem neobydlené nemovitosti Václav Šnajdr, který zároveň vlastní číslo 2.

Chalupa č. 2 – „U Martinů“

Dvojka patřila rodině, která se jednou psala německy, podruhé česky. Byli to Schneiderovi nebo také Krejčí. Rodina Schneiderových mohutně osídlila Hranice především pomocí sňatků. Povícero bratranců a sestřenic od Schneiderů se nacházelo v prvních chalupách po vsi. Přišli sem z Dvorů nad Lužnicí (něm. Beinhöfen, také Německé) a byli v zásadě ze dvou rodin.

Melichar Schneider (1677 – 1752) měl dva syny, Tomáše a Adalberta.

Tomáš Schneider (1729 – 1801) žil ve Dvorech a také zde zemřel. Jeho tři děti se vypravily spoluzaložit Hranice. Byl to v prvé řadě obyvatel chalupy číslo dvě – Martin Schneider (1761 – 1843). Jeho sestry se provdaly na chalupu č. 5 a 10.

Adalbert Schneider na rozdíl od svého bratra Tomáše nezůstal ve Dvorech, ale přesídlil na Hranice s usadil na čísle 11. Jeho dcery se provdaly na číslo 12 a 18.

Martin Schneider si v roce 1791 vzal dívku ze stejné vsi, jako byl i on, Annu Drinkovou (1766 – 1832) a přesídlili spolu do Hranic v roce 1794. Narodilo se jim osm dětí. Oba zemřeli na čísle dva na tuberkulózu plic. Martin byl mého manžela 5x pradědeček. Podle něj místní chalupě říkali „U Martinů“.

V roce 1921 zde bydlel samostatný zemědělec Václav Šnajdr se svými třemi dětmi.

Chalupa č. 3

Do Hranic přicházeli lidé také z blízkých Hrdlořez. Mezi nimi byli bratři Homolkové, Vít a Martin. Na čísle tři založil novou rodinu Vít Homolka (1784 – 1837). Nejenom přišli bratři Homolkovi. S nimi přišli na Hranice i jejich rodiče a jedna jejich sestra. Ti všichni nakonec v Hranicích našli i svůj konec životní pouti.

Je třeba zmínit, že číslo tři začal budovat František Suchý. Ten ho předal v roce 1802 Jakubovi Kopřivovi ze Suchdola, který měl mimo další děti dceru Evu, budoucí paní Homolkovou.

Vít byl na deseti chalupách nejmladším zakladatelem mezi muži. Byl dvakrát ženatý. Poprvé si v roce 1801 vzal v Hranicích již zmíněnou Evu Kopřivovou (1781 – 1815) , která mu dala šest dětí a zemřela na vysílení. Druhou ženu si Vít našel už přímo na Hranicích, a to dceru Blažeje Bíny ze čtyřky, Johannu (1792 – 1765). Johanna byla zřejmě jedno z prvních dětí, které se v Hranicích narodily. Spolu s Vítem měli devět dětí.

V roce 1921 zde žil rolník Jan Homolka s manželkou a třemi potomky – z toho jeden syn byl kovářem na železničních dílnách v Gmündu.

Chalupa č. 4 – „U Blažků“

Blažej Bína byl nejstarším otcem z rodin na „Deseti chalupách“. Narodil se v roce 1755 v Suchdole a v roce 1781 si zde vzal Rosinu Kocinovou (1757 – 1832). Ta mu prvních sedm dětí porodila ještě v Suchdole a pět dalších ještě přivedla na svět v chalupě číslo čtyři. Dvanáct dětí je opravdu vysoký počet i na tehdejší časy. Takto se zakládá rod! Však se také Blažej stal 5násobným pradědečkem mého manžela a Bínová se za svobodna jmenovala maternální babička mého manžela.

Blažeje ranila v 52 letech mrtvice a zemřel v chalupě číslo dvanáct u Trochlilů. Jeho manželka Rosina ho přežila o dvacet pět let a na čísle čtyři ji dochovali její potomci.

I v roce 1921 zde hospodařila rodina Bínových. Samostatný zemědělec Jan Bína se ženou a jejich čtyři děti.

Chalupa č. 5

Vedle obyvatele čísla osm, je obyvatel čísla pět Tomáš Klimenda osamělým příchozím z rodné vsi. Tomáš se narodil v Kojákovicích v roce 1760 a měl celkem tři manželky. Jeho první ženou se stala Marie Anna, dcera Tomáše Schneidera. Vzali se ještě ve Dvorech (rodná ves rodu Schneider) a porodila mu sedm dětí, než mu kolem čtyřicítky zemřela na horečku. Vdovec Tomáš si ve stejném roce, jako mu zemřela žena, našel v Hrdlořezech Alžbětu Dudáčkovou, dosti starou, aby se mu postarala o polosirotky, ale sama už mu děti dát nemohla. Bohužel po pětiletém manželství v roce 1814 zemřela na tyfus a tak se Tomáš necelé dva roky po její smrti oženil potřetí. Bylo mu už 54 let a vzal si svou vrstevnici Žofii Zimmelovou ze Dvorů a i tu přežil. Zemřela mu v roce 1839. On se odebral do nebe ve věku 81 let, v roce 1842.

Tomáš Klimenda založil rod, který téměř není s mým manželem příbuzný. Stejně tak jako rod z chalupy osm, jak si ještě povíme. Všimla jsem si, že příchozí lidé spolu udržovali původní sousedské vztahy i na novém místě a i v dalších generacích. Brali se mezi sebou ti, kteří se znali ze svých původních vsí a jen velmi pomalu se sbližovali s lidmi, které neznali.

Číslo pět patřilo v roce 1921 Martinovi Klimendovi, avšak bydlela tu rodina Neckářových, kteří si vydělávali na živobytí v buquoyské továrně na zpracování rašeliny.

Chalupa č. 6 – „U Hadamů“

„Prvním stavením v tak zvaných „Deseti chalupách“ bylo č. p. 6 a ne 4, jak mylně praví kronika zdejší bývalé německé školy.“

Jedněmi z osadníků zdejší krajiny byla i početná rodina Kovářových. Přišli sem všichni ze Šalmanovic s otcem Josefem Kovářem a matkou Kateřinou z rodu Šimaušků. Tito dva manželé měli čtyři syny: Adama, Jakuba, Matěje a Josefa a všichni zůstali žít na Hranicích. Adam jako jediný z bratrů se usadil na „Deseti chalupách“, ostatní na dolejších chalupách podél silnice do Byňova (č. p. 23, 25 a 26). Adamovi bratři si našli nevěsty ve Dvorech. On sám si přivedl ženu z Rapšachu.

Adam se narodil 25. prosince 1765 v Šalmanovicích (ano, narodil se skoro na svátek Adama, právě proto byl na něj křtěn, jak bylo tehdejším zvykem). V roce 1790 si v Rapšachu vzal Johannu Zwettlerovou (1774 – 1825) (sestra manželky Jana Paručky z chalupy č. 1). Jejich děti byly prvními dětmi narozenými v nové osadě a celkem jich bylo sedm. Adam se dožil sedmdesáti devíti let a zemřel ve své chalupě na Hranicích, které se podle něj delší dobu přezdívalo „u Hadamů“.

Zdejším majitelem v roce 1921 byl Petr Macho původem z Dvorů, který zde se svou ženou měl vlastní hospodářství. Jeho čtyři děti se živily také jako dělníci na rašeliništi a jeden syn s ní topil na dráze v Gmündu.

Chalupa č. 7

Sousedem Adama Kováře byl Bartoloměj Bláha, příchozí z Cepu, kde se narodil v roce 1768 Václavovi Bláhovi z Cepu a Marii Anně Jírové z Jílovic. Oba tito sousedé budou mít společného mého manžela, jelikož budou jeho 5násobnými pradědečky.

Bartoloměj přišel na Hranice mezi prvními osadníky s úmyslem nejprve vybudovat domov pro svou rodinu. Sedm let po příchodu na Hranice si zde vzal ženu z Novosedel nad Nežárkou. Jak se jmenovala, to se hranické matriky nemohou shodnout. Označují ji jako Dorotu, Terezii i Kateřinu, ale nemohla to být jen další žena Bartoloměje, protože jiné sňatky, než ten jeden v roce 1797 jsem nenašla. Na čem se ale matriky shodnou je to, že Bartošova žena byla z rodu Holenáků. Jelikož je mi známo rodiště všech prvních osadníků, vím, že pouze jeden další člověk přišel z Novosedel, a to manželka Martina Dvořáka z č. 14. Mohly obě ženy přijít za prací do nově vznikající osady spolu?

Sňatkem Bartoše Bláhy se ženou z rodu Holenákových přišlo na svět pět dětí (4 synové, 1 dcera). Dcera zemřela v dětském věku na neštovice, jeden syn na úplavici a další se utopil. Běžné příčiny dětské úmrtnosti oné doby.

Sedmou chalupu zdědil jejich syn Matěj, který zde dochoval své rodiče. Nejdříve zemřel otec Bartoloměj v roce 1828 ve věku šedesáti let a po něm až v roce 1842 jeho žena, která se dožila asi o deset let více, než její manžel.

V roce 1921 zde František Bláha se ženou měli na výminku tchýni Zárubovou. Jejich děti pomáhaly rodičům v zemědělské činnosti a jedna dcera byla švadlenou.

Chalupa č. 8 – „U Čásků“

Zakletá a podivná chalupa. Tak bych ji nazvala, protože jsem k ní nejdéle a nejsložitěji hledala prvního osadníka. Lze z toho i usoudit, že na této chalupě bydlel někdo, kdo s rodem mého manžela neměl nic společného. Její první majitel byl od úplně jinud, než všichni na Deseti chalupách. Rodinu neměl velikou a byl nejednoznačného příjmení.

Jmenoval se Vojtěch Šťástka (narození) / Sčastka (oddán) / Častka (jako rodič) / Časka (jako nebožtík). Narodil se ve Staré Hlíně rodičům Antonínovi a Ludmile 11. 4. 1758. Jeho ženou se stala v roce 1791 šestatřicetiletá Johanna Tvrdcová z Cepu, v té době matka dvou nemanželských dětí. Vojtěchovi bylo v době svatby 33 let. V chalupě číslo osm se jim po svatbě narodily jen dvě děti; Jan a mrtvorozená Marie Kateřina.

Vojtěch zde zemřel v roce 1812 na tuberkulózu a Johanna v roce 1821 na stáří. Jejich potomci chalupu drželi pouze do roku 1853, pak zde bydleli v chalupě Zárubovi.

Sčítání v roce 1921 zachytilo chalupu číslo osm plnou rodiny Korbelových. Bydlel zde samostatný zemědělec Václav Korbel se svou ženou a sedmi malými dětmi.

Chalupa č. 9 – „U Tampírů“

Tajemný rod Tampírů. Zpočátku je v archiváliích psán jako Tampirsch / Dambier / Dampier, pak Tampier i Tampír. Zatím jsem nedohledala, odkud přišli, ale povídá se, že předkem byl Heinrich von Dampierre, a že přišel s Karlem Bonaventurou Buquoyem ze západní Evropy. Zatím nemám bližší údaje o tom, jak s Dampierrem souvisí původ Tampírů v Čechách.

Na Hranice přišli založit nové rodiny dva mužští nositelé tohoto příjmení. Starší František, který postavil chalupu číslo devět, a o šest let mladší Pavel, který později žil na čísle 21. Oba se narodili v Sedle u Číměře. Jejich rodiče se jmenovali Michael Tampier a Anna Binderová.

Michael Tampier

Původ Michaela (cca 1740 – mezi 1786-1790) jsem dosud neobjevila, ale mám za to, že se narodil v okolí Lásenic, okr. Jindřichův Hradec. Na tomto místě jsem našla víc Tampirů v 18. století, ale dosud žádného Michaela. Jaké informace o jeho existenci mám? Vím o něm, že byl příslušný v mládí právě do Lásenic a že ho v roce 1758 zrekrutovali, odkud se vrátil jako invalida. Stal se proto hajným, a to je pro badatele kámen úrazu, protože byl „volně pohyblivý po matrikách“. Dále o něm vím, že se oženil v roce 1763 v Sedle u Číměře s Annou Binderovou (nemanželskou dcerou Alžběty Binderové). Zde se jim narodilo šest dětí – Matouš (1764-1767), Antonín (1766-1766), Marie (1769-?), František (1772-1825), Filip (1775-?) a Pavel (1774-1829). V soupise poddaných z roku 1786 byla Michaelova rodina zapsána s poznámkou, že dělá myslivce ve Staňkově. Ve Staňkově, ani Sedle nezemřel, ale na Hranice přišla rodina zřejmě už bez něj. Manželka Michaela Anna zemřela v chalupě číslo devět v roce 1807 jako 71letá vdova.

František Tampier

Ve Staňkově si František našel svou nevěstu, kterou si přivedl do Hranic. Jmenovala se Terezie Šmetiková (1772 – 1842). Vzali se ve Staňkově v roce 1792 a dětí se jim narodilo tolik, co bylo číslo jejich chalupy – devět. Dospělosti se dožili tři synové a dvě dcery.

Smrt si pro Františka přišla už v 53 letech. Zemřel ve své chalupě prý na zánět hlavy. Jeho manželka Terezie ho přežila a tuberkulóza jí vzala život v téměř sedmdesáti letech.

Jelikož Františkův bratr Pavel byl mého muže 5násobný pradědeček, byl František 5násobný strýček. Tampierová se jmenovala prababička mého manžela.

V roce 1921 zde byl sečten chalupník František Tikalský (1866 – 1932), o kterém se můžeme dočíst v Pamětní knize obce, že to byl člověk s „vrozenou inteligencí a nevšední touhou po vzdělání“. Pan Tikalský v době sčítání žil „U Tampírů“ se svou ženou a třemi dětmi – syn Vojtěch učil na státní škole v Trpnouzi. František Tikalský byl starosta obce a psal místní kroniku, ve které je zapsána i jeho smrt.

Chalupa č. 10

Martin Homolka (1775-1831) byl bratr Víta Homolky z chalupy číslo tři. Přišli spolu z Hrdlořez. Za ženu si vzal Alžbětu Schneiderovou, dceru Tomáše, který „zůstal ve Dvorech“, jak jsem se již o něm zmínila u druhé chalupy. Veselku měli v únoru 1798 v Hranicích. Alžbětě bylo v době sňatku 25 let a Martinovi povila šest dětí, tři chlapce a tři dcery. O dva syny přišli brzy po jejich narození a třetího jim vzala vojna. Jedna dcera se provdala k Bínům a další dvě dcery si ve stejný den v roce 1828 vzaly bratry z chalupy číslo 20, bratry Marouškovi Kašpara a Bartoloměje. Právě Bartoloměj Maroušek se ženou převzali po Homolkových chalupu.

Smrt si nejdříve přišla pro Martina. Zemřel v 55 letech na rakovinu žaludku. Jeho žena ho nicméně přežila o mnoho let. Zemřela na jaře roku 1855 ve věku 82 let.

V roce 1921 zde žil vdovec Vojtěch Maroušek, prasynovec výše zmíněného Bartoloměje Marouška.

Rodokmeny všech majitelů:

  1. Jan Paručka
  2. Martin Schneider
  3. Vít Homolka
  4. Blažej Bína
  5. Tomáš Klimenda
  6. Adam Kovář
  7. Bartoloměj Bláha
  8. Vojtěch Šťástka
  9. František Tampier
  10. Martin Homolka