Jsem doma od října 2013, 16. měsíc a celý můj svět se točí kolem Aleše a naplňování jeho života.
Doteď, kdy mu je téměř 13 měsíců, ho nedovedu vnímat jako samostatnou osobu, je se mnou stále velmi spjat. Je mojí součástí, i když není v mém těle.
Všechny tyto otázky mne vždycky pobaví.
Za ten rok jsem strávila mimo jeho přítomnost tak málo času, že by to nevydalo ani na celý den. Jsem s ním moc ráda = nepředstavuju si chvíle bez něj.
Jak to bude dlouho trvat, než ho uvidím jako osobnost?
A kolik asi vypije od Tebe mlíčka?
A v kolik asi bude vstávat?
..
Jen ty chvíle, kdy hlídá jeho tatínek, jedu nakoupit, užívám si klid. Odpojení od Mimina. Naložím se do toho jankovitého auta, které řídí můj muž, polechtám plyn a auto vyrazí jako mladej kluk za babou. Pustím si muziku na plný kule a jedu ten kousíček do obchodu. Tohle si užívám. Děsně. Někdy zastavím na naší polní cestě, je tma, přistávají nade mnou letadla a se zavřenýma očima se nořím do hudby a mizím ze současného světa. Stačí pár vteřin, abych si odpočinula od spinkání, krmení, plínek a stálého aktivního připojení jeho mysli na mou.
A hned zpátky k modrookému blondýnovi s často jen jednou botou, kteroužto druhou si zul někde mezi hračkami.
