V předchozím článku jsem sepsala první osadníky na chalupách jedna až deset a pokračuji ve spise o dalších prvních obyvatelích hranických pozemků.
Stranou „Deseti Chalup“ se nachází dnes, stejně jako i dříve, dvě čísla popisná – jedenáct a dvanáct. Na mapách je toto místo popsáno obecným názvem „U Bavlnků“. Proč se tak nazývá, se snad dozvíme na konci článku. Proč ale byla tato stavení založená daleko od ostatních hranických usedlostí, to jsem se dodnes nedověděla.
Chalupa č. 11
V tomto příběhu bude hodně Alžbět, proto si dejte pozor, ať se neztratíte. Vypadá to, že našemu předkovi z jedenácté chalupy to jméno bylo souzené 🙂
Kniha dominikálních pozemků revíru Hranice z roku 1790 uvádí jako prvního nájemce pozemku Adalberta (Vojtěcha) Schneidera (cca 1740 – 1825), který dostal tak jako všichni osadníci pozemek do nájmu na tři životy. O Vojtěchovi jsem se již zmínila v předchozím článku u druhé chalupy (tu osadil Martin Schneider – synovec Vojtěcha). Vojtěch se narodil kolem roku 1740 ve Dvorech nad Lužnicí Melicharovi a Alžbětě Schneiderovým. V roce 1761 se oženil se suchdolskou Alžbětou Harazímovou a byl s ní u Harazímových v podružství. Z jejich manželství vzešlo osm dětí, ale pouze tři dcery přežily do dospělého věku. Jmenovaly se Eva, Marie Anna a Alžběta. Evu provdali ještě v Suchdole za Ondřeje Vochosku (ti spolu osadili chalupu číslo 18).
S manželkou a dvěma neprovdanými dcerami se Vojtěch přestěhoval v roce 1790 na Hranice. V té době mu bylo asi padesát let. Byl nejstarším příchozím osadníkem.
Už dva roky po příchodu na Hranice vdal svou 23letou dceru Marii Annu za 28letého Blažeje Trochlila, syna Víta Trochlila, kteří bydleli v chalupě hned vedle na čísle dvanáct. V roce 1802, kdy bylo Vojtěchovi něco přes 60 let, provdal svou poslední dceru Alžbětu za Mikuláše Bínu, synka z chalupy „od Blažků“ – chalupy číslo 4. V ten rok chalupa přestala být Vojtěcha, ale plně přešla na Bínovic Mikuláše a jeho novou rodinu. Od té doby na jedenáctce hospodařili Bínovi. Zde se v roce 1879 narodil pradědeček mého manžela Josef Bína a ještě než se přestěhoval se svou ženou Marianou rozenou Tampierovou do Obory, tak v chalupě číslo 11 přišel na svět prastrýc Toník (1908 – 1987).
Ještě se musíme podívat zpátky na Vojtěcha Schneidera a zakončit jeho životní pouť. Šest let po příchodu na Hranice mu zemřela žena Alžběta na vysílení ve věku 59 let. Čtyři měsíce na to se Vojtěch znovu oženil. Jeho druhou ženou byla Alžběta Kubalová od Mladošovic – v té chvíli 31letá a také vdova. Vojtěchovi táhlo na šedesátku a Bětě bylo málo přes třicet – spolu se dočkali svých tří dětí – Jana, Marianny a Vavřince. Zůstala jim jen Mariana, která se vdala až před čtyřicítkou (v roce 1839) zas zpátky do Dvorů, odkud Schneiderovi před padesáti lety přišli na Hranice.
Ačkoli Vojtěch předal chalupu už v roce 1802, zemřel až v roce 1825. Dožil se asi tak 85 let, což v tehdejší době byl metuzalémský věk. Nejspíš v té době nežil již nikdo, kdo by věděl, kolik Vojtěchovi bylo let a kdy se narodil. Přestárlého Vojtěcha sužovaly „křeče v žaludku“, na které podle matriky zemřel. Když ho pohřbili, zapsali do matriky zemřelých jeho věk odhadem; 98 let. Jeho „mladá“ druhá žena Alžběta přežila Vojtěcha jen o šest let. Ve věku 65 let odešla na onen svět na „píchání v boku“ – což mohlo být docela vše od zánětu slepého střeva, parazitů, kamenů, zauzlení střev, otravu až po rakovinu.
V roce 1921 zde žila výminkářka a praprababička mého manžela Rozína Bínová (*1857) se synem Adolfem (*1902). Rozína se narodila jako Kovářová v chalupě č. 6. Vzala si v roce 1875 Matěje Bínu z jedenáctky a přestěhovala ze z rodného domu k němu. Spolu měli šest dětí, z nichž jim zbyli Josef (pradědeček mého manžela), Marie a Adolf. Matěj Bína chybí na sčítacím archu v roce 1921, jelikož byl už deset let po smrti. Podlehl v 58 letech chronické bronchitidě.
Chalupu číslo jedenáct ve sčítacím roce vlastnil František Macho s Marií Machovou, rozenou Bínovou. Právě tou jedinou přeživší dcerou Rozíny a Matěje Bíny.
Chalupa č. 12
Tato chalupa patřila Blažejovi Trochlilovi, který se narodil v Hrdlořezích. Byl synem Víta Trochlila a jeho ženy Rosiny Čada Trochlilové (rozené Hájkové). Blažej přišel na svět v roce 1763 jako první jejich společné dítě ze tří. V roce 1792 si vzal za ženu Marii Annu Schneiderovou ještě v byňovské farnosti. Marie Anna to neměla po svatbě ke svým rodičům daleko. Ačkoli se narodila v Suchdole v roce 1769, její rodiče se také přestěhovali na Hranice a bydleli na „jedenáctce“, hned vedle „dvanáctky“. Chalupa č. 11 patřila, jak jsem uvedla výše, Vojtěchu Schneiderovi – a to byl otec Marie Anny.
Trochlilovi povila Marie Anna celkem devět dětí. První se jí narodilo v 24 a poslední ve 47 letech. Prvních osm dětí byli samí chlapci. Deváté dítě bylo konečně děvče – Anna – a ta se Marii Anně a Blažejovi narodila až sedm let po posledním porodu. Její narození a fakt, že to je holčička, muselo všechny velmi zaskočit. Anna (*1816) měla tu smůlu, že se nikdy neprovdala, a porodila tři nemanželské děti. Kolem jejích třicátých narozenin se z hranických matrik ztratila neznámo kam. Ačkoli před ní přišlo na svět osm bratrů, v době jejího narození žili už jen tři – Matouš (1797-1855), Tomáš (1800-1881) a Jakub (1809-1846).
Matouš se dvakrát oženil. Poprvé v roce 1819 a po smrti jeho první ženy v roce 1849. Ani z jednoho manželství neměl děti. První jeho žena, Alžběta Zimmelová, neměla před sňatkem nemanželské děti. Ale jeho druhá manželka – Marie Anna Maxová (1817-1901), co ho přežila, měla v dalším jejím manželství děti až do vysokého věku. Je tedy možné, že Matouš byl neplodný. Zemřel v 57 letech ve své rodné chaloupce na zápal plic.
Tomáš si vzal Kateřinu Bínovou (dceru Blažeje a Rosiny) z chalupy číslo čtyři a odstěhoval se k ní.
Jakub Trochlil se v 27 letech oženil s Johanou Wachovou, ale už deset let na to zemřel na úplavici.
Blažej Trochlil, zakladatel č. 12, zemřel na tuberkulózu v roce 1820 – bylo mu 56 let. Vdova Marie Anna se pět let na to (v roce 1825) znovu provdala. To už jí bylo 56 let a jejím novým manželem byl vdovec Josef Kovář (1777-1831), toho svatebního času právě 48letý. Proč se tito dva lidé dali dohromady, se už dnes nedozvíme. Jejich manželství trvalo jen 6 let. Marie Anna (1769-1843) svého Kováře přežila a když zapisovali její skon do matriky, uvedli její první vyvdané příjmení „Trochlilová“ – jakoby Kováře nikdy nebylo.
Chalupa číslo 12 připadla podle pozemkové knihy po Blažejovi nejstaršímu přeživšímu synovi Matoušovi, který ale neměl žádné děti. V roce 1855, kdy zemřel, se jeho 38 letá vdova Marie Anna znovu provdala. Jejím mužem se stal 30letý Vavřinec Maroušek (1825-1907). Spolu měli na „dvanáctce“ čtyři děti – dva chlapce a dvě děvčata. Chlapci Vavřinec a Vojtěch zemřeli krátce po porodu, zato děvčata Rosina (1860-1939) a Anna vyrostla do vdavek. Rosina se v 26 letech provdala za trpnouzského Františka Kroniku a můžeme je najít ve sčítání z roku 1921 právě v chalupě číslo 12. Rosina Kroniková tedy byla teprve druhou generací, která se v čísle dvanáct narodila.
U Bavlnků?
Zakladatel chalupy jedenáct Adalbert Schneider je v některých starších matrikách zapsán jako Vojtěch Krejčí. Docela klidně si Vojtěch mohl nechat říkat Bavlnka, protože nemusel být spokojený s tím, že se jeho příjmení ustálilo v německé podobě Schneider. Tak se jeho chalupě a chalupě, kde žila rodina jeho dcery, mohlo místně říkat u Bavlnků.