Přemýšlím, jak je skvělé se připravovat na druhý porod úplně jinak, než na první porod.
Mám dojem, že i svět kolem mne se za dva roky změnil. I objevená víra v Boha, vyšší bytost, která dohlíží na nás a my opravdu nemůžeme svůj osud měnit, mne uklidňuje a tiší strach a obavy. Dodává mi sílu ve mne, pokoru k cestě mého druhého nenarozeného dítěte. Ono sotva trochu lechtá moje tělo a já už ho vnímám jako samostatnou bytost, kterou respektuji v jeho rozhodování a jeho jsoucnu. Všechno, co od něj vzejde, jsem připravena přijmout. Miluji ho. Jako miluji Aleše. Jenže na rozdíl od prvního těhotenství, teď vím, kdo je v mém břiše. Je to bytost jako Aleš a já vím, co Aleš pro mne znamená. Není to jen plod. Je to láska.
Ještě bez dítěte jsem slýchala, že děti jsou naši největší učitelé. Pěkná srdečná fráze, jsem si říkala. Ale je to tak. Co Aleš vešel do našeho života, mnohé změnil, něco odsunul a spoustu toho přinesl. Teď vím, že dovedu mnohé a víc. Že moje srdce je bezedné. Že milovat dítě lze jen tak, že mu plně důvěřujete a respektujete ho. Že příchodem druhého dítěte budete milovat dvojnásobně, nikoli lásku dělit.
Nikdy před porodem a nikdy v šestinedělí bych nevěřila, že dítě mohu milovat. A jak ta láska chutná!
Děkuji Bohu, že mi děti poslal. Určitě mne zachránily a poslaly mne na mou cestu dál.
