Kdybych ztratila rodný list, občanku a zapomněla mluvit, ucítím to, ještě než otevřu oči. Vlastně, i když je mám zavřené a spím.
Zdá se mi o něm, jak je se mnou i ve mně. Jak roste a mluví, jak pláče a hledá mne.
Jsem tak ráda, že ho mám nablízku. Představa, že se od něj musím zbytečně odloučit, mne stresuje a nutí mne přemýšlet, jestli ty pocity jsou správné nebo ne.
Pečovat o něj je náročné. Občas skončím v slzách, které nejsou ze smíchu nebo dojetí. Ale nedovedu o něj nepečovat. Nesnesu představu, že by mu chybělo něco z těch základních potřeb. Třeba teplá voda na umytí. Stávkuje nám kotel a já mám strach, že přestane topit topení. Jen kvůli němu a jeho pohodlí jsem v křeči.
Na mně už nezáleží, na mém pohodlí. Já musím jen být zdravá, abych ho mohla dělat šťastným.
Pro mé zdraví opět začnu chodit do sauny. Je on našeho domova doslova na dohled, tak nemám pocit odloučení od synka.
Co jsem dosud považovala za tabu, chci říct. To v šestinedělí umírala Lvice Egoistka, a proto to tak příšerně bolelo. Přerod osobnosti. Jedna umírala, aby se druhá mohla narodit. Představuji si, že to vypadalo tak, jako když se umírající člověk ve filmu Interview s upírem napil krve, a jeho tělo umíralo s příšernou bolestí, aby se z něj stal upír 🙂
Brzo oslavím rok svého nového života. Téměř by se hodilo říct, že Eliškou Kupšovskou jsem se stala, až když se nám narodil syn.
Líbí se mi ten život. Jiný si pamatuji jen ze záznamů. Jiný neznám.
